První půlrok za námi a myslím, že jsme si i přes počáteční klopýtnutí vedli skvěle. Vermikompostér se stal neodmyslitelnou součástí naší domácnosti. A tak jsme se po 6 měsících dočkali vytouženého „ovoce“ – žížalího čaje a vermikompostu.
Po prvních karambolech o kterých jsem psala zde, se nám začalo celkem dařit. Jediná věc, která mě velmi trápila a vlastně i nešla, je odhad vlhkosti vermikompostu. Můžu teď s jistotou říct, že jsem se tak moc bála, že bude přemokřený, že jsem ho spíš přesušovala. A to byl taky důvod, proč jsem na žížalí čaj čekala tak dlouho.
Vlhkost vermikompostu
Ve vermikompostéru se asi po dvou měsících vytvořily první kapičky čaje. Jásala jsem, skoro jsem skákala do stropu! Jaká ledová sprcha přišla, když jsem o několik dní zjistila, že jsou kapky fuč. Prostě se odpařily! 🙁 Začalo docházet, že asi málo rosím. Zkusila jsem test vlhkosti, který je uveden i v návodu – zmáčknout hroudu kompostu v dlani – když se nic neobjeví, je to špatně. Když teče čůrkem – je to taky špatně. Ideální je vymáčknutí kapky vody.
Začala jsem pravidelně rosit. Ale stejně jsem si ještě poměrně dlouhou dobu počkala, než se čaje udělalo dost na první stáčení. A to bylo až začátkem června.
V lednu jsem si naivně myslela, že stihnu i první várku vermikompostéru do března, abych si mohla „obnovit“ hlínu z loňského roku. To se také nestalo, žížaly prostě chtěly svůj čas. Jasně, kdybych kompost nutně potřebovala, je možné část si vždycky odebrat. Já jsem ale chtěla do záběhu zasahovat co nejméně.
První žížalí čaj & vermikompost
Člověk míní příroda mění. Všechno si hezky počkalo až do června. A stejně z počátku přišlo lehké zklamání. Čaje jsem stočila něco kolem 125 ml. To není moc. Během června jsem pak stočila další várku cca 130 ml a při odebírání kompostu a čištění kompostéru kolem 275 ml. Když si spočítám, že to bylo cca po 7-10 dnech a že se čaj ještě ředí, tak to není zase tak špatný výsledek. 🙂 Bohužel mi to neprokyje potřeby mé „balkonové zahrady“, ale na první sezónu dobrý!
Vermikompost jsem nakonec nemohla zapracovávat do hlíny a tak jsem jej přihrnula pouze k několika rostlinám (okurky, meloun, okrasné stromky, saláty apod.). Snažila jsem se ho co nejvíc rozhrabávat/zahrabávat, ale moc mi to nešlo. No, vytvořil mi tam takové krustičky, časem jsem dospěla k tomu, že je lepší kompost nechat proschnout a podle potřeby rozdrolit a pak teprve přihrnout, časem si to sedne.
O tom, jak jsem žížaly přinutila přejít do nového patra, o tom zase příště. Já si teď hlavně užívám toho skvělého pocitu, že dokážu vyprodukovaný odpad zase nějak využít. Vermikompostování je prostě boží počin. Upřímně jsem se obávala osobního selhání (že mě to bude bavit chvíli a pak to půjde do kopru), ale čím déle žouželíny doma mám, tím víc mi přirůstají k srdci. Ten koloběh „vypěstuj – sněz a o slupky se poděl – získej hnojivo – pohnoj – zase vypěstuj“ mě prostě neskutečně baví.
A co ty, nechceš to taky zkusit?