Na Vánoce 2018 jsem dostala svůj vysněný vermikompostér. Čekala jsem na něj pár let a myslím, že kdyby mi ho můj muž nedal, bůhví, kdy bych se k němu odhodlala. Každé vyhození slupek do koše totiž začínalo slovy: „Vidíš, kdybychom měli žížaly, …“.
Raději jsem se neptala, jestli mu to lezlo na nervy tak moc, že mi ho prostě koupil, nebo je to takovej boban co ví, jak moc eko-trochu-pako jsem.
Pamatuju si jeho první reakce dávno předtím – tu první zmínku o vermikompostéru a žížalách. Padlo tam něco o tom, že:
- to určitě smrdí,
- z toho určitě lítají octomilky,
- to určitě nemůže být v bytě.
Jen jsem kníkala, že se to dá na balkon a že jen v zimě to nějak přečká doma. A tak jsem o tom žvanila a žvanila, až jsem K. užvanila a máme vermikompostér doma.
Mimochodem, první dárek, co jsem tyhle Vánoce od K. dostala, byly gumový žížaly od JoJo. Což jsem prvních pár minut vůbec nepobírala. Následovala bojovka (něco jako oblíbené escape game), při které jsem nakonec skončila ve sklepě a donesla si objemný dárek nahoru.
Co si naše rodina myslela, když jsem vermikompostér vybalila, netuším. Já si jen pamatuju tu neskutečnou radost a dojetí, že mi ho fakt koupil! (A taky kočky, co okamžitě osídlily krabici. Máme ji samozřejmě doteď.)
Založení & první týdny
Ale dost o tom. Hned koncem prosince jsme si pořídili žížaly. A já si první dva měsíce vedla deníček o tom, jak si s žouželama vedeme.
Samozřejmě jsem si všechno perfektně načetla (šprtka!), ale i přesto první dva tři týdny nešly úplně dle mých představ. Myslím, že se člověk nesmí nechat odradit prvotními neúspěchy. Ono si to časem totiž výborně sedne.
30.12. Založen vermikompostrér. Nemohli jsme sehnat žížaly a tak jsme násadu koupili, ale zdá se mi ve skleničce celkem málo žížal. Nicméně je násada bez octomilek, za což jsem ráda. Na dno jsem dala papírovou nákupní tašku (na kousky + hodně navlhčila), na to jsem rozprostřela obsah skleničky a dala vrstvu slupek. No, podle toho, co všude píšou, mám pocit, že těch žížal bylo opravdu pět a půl. 🙁 Ale uvidíme.
3.1. jsme dostali další násadu žížal. Tentokrát vetší „porci“. Tahle darovaná „porce“ byla s většími kusy zbytků (!) a taky s octomilkami. Hups. Pár dní jsem to nechala v kompostéru a trochu to začalo smrdět. Takže kontroluju denně, vyhazuju plesnivé zbytky a také to, co mi přijde, že vyloženě hnije a smrdí. Natrhán obal od vajíček a papírová utěrka, přijde mi tam dost mokro. Nasazena lepivá deska (na kterou mrchy octomilky absolutně nesedají). Když ale vylítnou ven, mám kočky octomilko-lovce. 🙂 Z lepivé desky jsem měla strach, aby to neohrozilo žížaly, ale ty si po tom jezdí jakože nic.
12.1. No. Jsem z toho v rozpacích. První týden a už to smrdí (ale při bližším ohledání!), jinak není cítit díkybohu. A má to octomilky… Nesmím se nechat rozhodit :/
Po tomhle zápisu následovala octomilková invaze. Myslela jsem, že to celé odpískám. Nejsem žádná cíťa, kočky aspoň provětraly faldíky a aktivně je lovily. Ale přece jen, když sedí octomilky na oknech, kytkách, zrcadlech, a jen se pohnete a zvedne se minihejno, přece jen cítíte, že tohle teda fakt ne. Co teď s tím? Lepítka nefungovala. VŮBEC. Na ty jsem se chytala leda tak já. Každej den jsem trávila zamačkáváním octomilek. Při vaření, při uklízení, při čištění zubů. Plác, ťup, kam-letíš-ty-mrcho. Ťáp. Plác, plác.
Šla jsem do protiútoku.
- Přebrala jsem kompost a snížila tak množství odpadu, zkrátka aby žížaly stíhaly.
- Zaklidila jsem všechno ovoce a zeleninu do ledničky, i to, co normálně mívám na lince.
- Ovoce, co už bylo na pokraji životnosti jsem urychleně spotřebovala.
- Preventivně jsem důkladně vymyla koše na odpadky, i celou skříňku plus odpad ve dřezu. I když nejsem čuník a snažím se o to starat.
- Odpad, co jsem dávala do kompostéru, jsem prvně na 5 vteřin projela v mikrovlnce (abych případně zničila již přítomné larvy) a pak jej zahrabala do kompostu, jednoduše aby nebyl na povrchu a byl pro octomilky hůře dostupný.
- Ale co dle mě nejvíc pomohlo – skleničkové pasti! Běžte do toho fakt to funguje. Malá sklenice, trocha octa či ovocné šťávy, přidat kapku jaru a přikrýt fólií s gumičkou, do fólie udělat pár pidi dírek. Skleničky jsem měla tři, jednu strčenou přímo v kompostéru. Za dva dny jsem poznala rozdíl.
28.1. Tenhle týden je to daleko lepší. Octomilky sem tam vyletí, ALE! žížaly se činí a vypadá to, že i množí 🙂 a taky papají, už zmizlo to šíleně uhnilé rajče, co jsme si s nimi donesli a taky ten zelenej nahnilej sajrajt co tam zvostal. Takže JUPÍ!
Další zápisky už vlastně nejsou až tak zábavný, většinou se tam opakuje informace, že žížaly milujou banány, rajčata, okurky a avokádo a že jim moc nejede cibule, česnek, brambory a vlastně ani mrkev. Taky jsem tam psala, že jsou po nás kafařky a že na kafe nedaj dopustit. Pak už jsem si deník přestala psát, což je možná škoda, protože každý měsíc narazím na něco, co mě překvapí. Nu což, zkusím se polepšit. 🙂